Pojmenování planetek má svá pravidla a přes jistou benevolenci u obyčejných lidí, jejichž jména mohou planetky dostat i za života svých nositelů, jsou velice přísná u politiků a vojáků. Jejich jména mohou být pro názvy planetek použita až sto let po jejich smrti. V případě Václava Havla to tedy bude po 18. prosinci 2111, pokud si v té době, kdy na tomto světě budou chodit zcela jiní lidé a dějiny budou o sto let starší, někdo na tuto osobnost vůbec vzpomene. Právě proto, že se jména ve vesmíru dávají navždy, je nutné dle tvůrců uvedeného pravidla tímto časovým odstupem ověřit, zdali kvality politika byly opravdu takové, aby si své nanebevzetí zasloužil. Možná je to i trochu nespravedlivé. Na nobelovku je Václav Havel dnes již příliš mrtvý, na pojmenování planetky je příliš živý. Přitom „své“ planetky mají i žijící lidé, kteří nejsou politici či vojáci a mnozí jistě za mnohem menší zásluhy.
Co je však na tom podstatné – čas bude důležitý pro zhodnocení osobnosti Václava Havla nejen pro pojmenování planetky, ale pro skutečné zvážení historického významu tohoto muže, kterému je možné dávat na jednu misku vah nesporné zásluhy a uznání a na druhou misku vah chyby a špatné kroky. Osobně jsem přesvědčen, že dobrá miska mnohonásobně převáží, ale zároveň to neznamená, že by se měl přehlížet obsah druhé strany vah. A my, jeho současníci, těžko můžeme toto spravedlivě zvážit. Na to je potřeba nechat uplynout jistou dobu. Pro historii a učebnice dějepisu snad bude stačit i méně, než sto let.
Sám za sebe ale mohu říci již teď, že pro mě Václav Havel byl mým skutečně prvním prezidentem. Přesto, že v době mého života měl tři předchůdce. Pro to, co udělal dobrého, si jej budu vždy vážit, ačkoliv jsem také nesouhlasil s každým jeho slovem a s každým jeho činem. Nyní mu přeji jen pokoj a klid a budu doufat, že si někdo za sto let vzpomene a nějaký ten kamenný šutr mezi Marsem a Jupiterem bude ještě volný.