Requiem za 701 duší

Počet usmrcených lidí na silnicích v roce 2011 se zastavil na čísle 701. Je to sice nejnižší číslo za dobu několika desetiletí, ale důvod k jásotu tento „statistický úspěch“ rozhodně není. Pro mě pak je velice smutná skutečnost, že jednu oběť jsem znal osobně.

Mého dlouholetého kolegu, kamaráda, obchodního partnera a člověka, který mi v mnohém pomohl a který mě mnohému i naučil, před měsícem při cestě domů srazilo auto. Zemřel na následky úrazu jen několik hodin poté. Jeden den s ním hovoříte, další den tady není. Nejhorší na tom je, když si uvědomíte zbytečnost takové smrti. Stačilo, aby se někde o několik sekund zpozdil, či naopak přidal do kroku a vše mohlo být jinak. Otřese to s vámi, i když zdaleka nejde o nejbližšího, příbuzného či významného přítele.

Nebudu tady dlouze rozebírat, proč není skoro dne, kdy někdo u nás na silnicích nevyhasne. Příčiny jsou všeobecně známé a často opakovaně diskutované. Jen v menším procentu případů jsou nehody způsobené nepředvídatelnými a nezaviněnými okolnostmi. Většinou se stávají buď lidskou chybou, nebo lidskou zlobou. Veškeré nebezpečí ze silnic neodstraníme asi nikdy, ale měly bychom mít dostatek pokory a přiznat si, že každý může chybovat a každý může pak nést následky.

Číslo 701 možná ve statistice bude vypadat dobře. Pořád to ale znamená, že 701 lidí se nevrátilo v minulém roce domů, neobjalo a nepolíbilo své blízké a přestalo ze dne na den existovat. Znamená to, že další stovky a tisíce lidí jejich smrt přímo či nepřímo ovlivnila. Blízké, příbuzné, přátelé, známé, kolegy. Ani čas někdy nezhojí všechny rány, jizvy zůstanou určitě navždy.

Zapalme - třeba jen pomyslně – svíčku u těch 701 loňských pomníčků a vydejme se na naše cesty. Statistiky vychází, že drtivá většina cest dopadne šťastně a my spokojeně dorazíme do cíle. Udělejme vše proto, abychom toto tvrzení zatížili co nejmenší statistickou chybou.