Jak jsem přežil mínus 120 stupňů Celsia

Ne, v nadpisu není překlep, opravdu jsem se dostal do místa, kde bylo mínus jedno sto dvacet stupňů Celsia. A to v šortkách a krátkém tričku. Možná správně tušíte, že jde o terapii chladem ve speciálním zařízení zvané Polárium. A právě o kryoterapii, která se u náš začíná také relativně hodně uplatňovat, je tento blog.

Kryoterapie je metoda, při níž je organismus krátkodobě vystaven extrémně nízkým teplotám. Kryoterapie může být aplikována lokálně nebo celkově. Celková kryoterapie je aplikována na povrch celého těla v kryokomoře a to obvykle po dobu 1-3 minut. Kryoterapie otužuje, posiluje imunitu a je unikátní preventivní metodou. Zvyšuje přívod kyslíku a živin do všech tkání, včetně nervů a mozku. Kryokomora se skládá z předkomory a hlavní komory. V předkomoře je chlad mezi -40°C až -60°C (tam se člověk připravuje na vstup do hl. komory), později vstoupí do hlavní komory, kde zůstane po dobu 1-3 min při teplotě -100°C až -140°C. Chladícím médiem v těchto komorách bývá většinou kapalný dusík.

Viděli jste film Den poté? Jak z vrtulníku vystoupí jeho pilot do místa, kde je teplota -180°C a okamžitě zmrzne na kost? Tento námět byl pak využit v reklamě na druh auta, které si klidně vrčí, zatímco jeho vystoupivší řidič také okamžitě zmrzne. Takový mráz jsem sice nepoznal, ale tři minuty jsem strávil v teplotě, která byla jen o šedesát stupňů menší. A to jen v šortkách, tričku, ponožkách, rukavicích a s čelenkou na uši a čelo. A musím říci, že to byly sakra dlouhé minuty.

Člověk si má dávat pozor na to, co si přeje. Může se mu to totiž splnit. Kdysi jsem viděl pořad o kryoterapii a pak se o tom několikrát zmínil s tím, že bych to rád také zkusil. A tak jsem pod stromeček od manželky dostal poukaz na třídenní pobyt v jedněch lázních, jehož součástí byla také návštěva Polária. Inu, kdo chce kam, …… A tak v druhé polovině února jsem jel a vyzkoušel si to doslova na vlastní kůži.

Než vás do té ledové jámy pustí, tak musíte projít lékařskou prohlídkou a měřením krevního tlaku. Mě dokonce natočili i EKG a takto proklepnut jsem vyfasoval slušivé šortky, tričko a další oblečení. Před vstupem do komory je dobré být naprosto suchý, včetně podpaží a dalších podobných míst. Také vše kovové musí z těla pryč. U mě šlo jen o brýle, ale určitě bych doporučil sundat řetízky, náušnice a veškerý piercing z povrchu těla a to i z těch nejteplejších a pod šortkami schovaných míst.

Těsně před vstupem jsme si ještě nafasovali dřeváky a pak už po schůdkách směřovali do studené mlhy. Ona to není skutečná mlha, protože ledový vzduch je hodně suchý, ale nejspíše je tak hustý, že skrz něj vidět není. Ostatně jakékoliv vodní páry musí okamžitě zmrznout a klesnout k zemi. Nejprve se před vlastním vstupem za skleněné dveře na chvíli zastavujeme a aklimatizujeme se v ještě snesitelných -60°C. Představil jsem si tam všechny ty Nanseny, Amundseny, Scotty a Mesnery. Ti všichni podobnou teplotu mohli zažít jak v Arktidě, Antarktidě nebo ve výškách nad 8000 metrů nad mořem. Na holou kůži a i pod nedostatečné oblečení, které nejspíš máme jen z důvodu cudnosti, se zakusují první jehličky ledového vzduchu. To hlavní ale přichází vstupem do malé komory za skleněnými dveřmi, kde má být teplota skoro jako v létě na Titanu. Metanová jezírka tu nenajdete, ale kosa je fakt veliká. Do komory vcházím spolu s dalším mužem a ženou, více než tři lidi se sem nevejdou. Začínáme chodit malými krůčky dokola a přitom klapeme dřeváky o podlahu. Nevidím na krok a to ne proto, že jsem bez brýlí, ale ledová mlha zakrývá i stěny komory, které jsou jen centimetry od vaší hlavy. Chlad s přibývajícím časem útočí více a více. Hukot ventilátorů žene do komory holomráz jako ve filmu Ocelové město a skoro přehlušuje i klapot dřeváků. Cítím, jak postupně tuhnu, přičemž především povrch mé kůže podstatně chladne. Právě to má vyvolat silné překrvení kůže a tím nastartovat různé hojivé procesy. Také prý kloubům to dělá dobře, ale já sám v tuto chvíli na blahodárnost mrazu nemyslím a zápasím s dechem. Snaha dýchat dle doporučení krátkými vdechy nosem a dvakrát tak dlouhými výdechy ústy bere za chvíli za své. Musím se nadechnout hluboce a přitom cítím, jak mi tuhnou chloupky v nose. Také chloupky na rukou a nohou jsou v pozoru a lýtka začínám mít opravdu tuhá. Občas zahlédnu malinké vločky, určitě jsou to zmrzlé páry z mých výdechů ústy. Čas se vleče a já čekám na signál. Ten sice přichází, ale znamená jen poločas a otočku se změnou směru chůze. Asi proto, aby se „opekly“ správně obě strany našich těl. Poslední minuta už je kritická a přiznám se, že uvažuji o tom, že předčasně komoru opustím. Nakonec to nevzdávám, ale zaraduji se, když vytoužený signál nakonec zazní a všichni vycházíme zase do pokojovější teploty. Svlíkáme palčáky a čelenku a je už dobře. Chloupky na ruce jsou ještě ojíněné, a kdyby na mě teď někdo sáhnul, asi by ucukl. Ale uvnitř se začíná rozlévat nějaké teplo. Hurá, ještě ve mně nějaké ty magmatické krby hoří.

Hned poté jdu do tělocvičny. Po sauně je dobré být v klidu, po kryoterapii se má naopak dvacet minut cvičit. Střídám chvíli rotoped, veslování, běh na pásu. Povrch těla dostává svou normální teplotu. Končím, převlíkám se, vracím oblečení a vycházím do „vedra“ běžného únorového dne. Zbytek dne jsem v klidu a je mi fajn. Jedna návštěva pochopitelně zdravotně nic neřeší, byla to jen ochutnávka, ale možná kdyby člověk trénoval, tak by další pobyty zvládal lépe a lépe. Když jsem vyšel z komory, tak muž, co tam byl se mnou, se na mě podíval a zeptal se, jestli to bylo dobré. Byl tam evidentně několikrát a já jsem se jej před vstupem na pár informací zeptal. Na mě zase bylo poznat, že touto zkušeností ztrácím své kryoterapeudské panictví. Zeptal jsem se jej, kolikrát už tam byl. Řekl, že předloni to dostal od manželky jako dárek k vánocům a že tam byl už patnáct krát. Tak nevím, kdo z nás to má lepší. Mě manželka k ledu poslala zatím jen jednou.

Stránky o Polárium, které jsem navštívil

Jiné stránky o kryoterapii včetně videa