Vážený pane Rösnere! Je to již neuvěřitelných šest let, co jste se odebral hrát na úplně jiná prkna, na úplně jiná jeviště. Bohužel příliš brzy a ke škodě nás všech, kterým vaše herecké umění přinášelo radost. Mně osobně jí přinášelo i proto, že s vámi mám spojenou i s jednou osobní příhodou, kterou jsem ještě za vašeho života mnohokrát vyprávěl přátelům. Vám jsem jí nikdy neměl možnost sdělit. Možná byste jí považoval za pochlebování běžného člověka populárnímu a slávou ověnčenému herci. Dnes už je všechno jinak a tak vám alespoň napíšu, o co tehdy šlo.
Poprvé jsem vás uviděl na prknech divadla ABC - to již patřilo do Městských divadel pražských. V té době mě bylo nějakých osmnáct, devatenáct let, tedy koncem sedmdesátých let minulého století a vy jste hrál v nějaké ztřeštěné komedii s písničkami a s mnoha dvousmyslnými a často i jednosmyslnými sexuálními narážkami. Kdo si tu dobu normalizace pamatuje, tak ví, že sex a vše co s ním souviselo, bylo tabu a tak ta hra byla velice působivá, především pak pro mladého kluka, kterým jsem tehdy byl. Pokoušel jsem zpětně najít název této hry, ale nepodařilo se mi to. Nejspíše nepatřila do toho nejlepšího, co se v divadle ABC a ve vašem repertoáru objevilo. Moc dobře si ale pamatuji, jak vy osobně jste exceloval v hlavní roli a já si již po tomto představení říkal, proč tento herec není více vidět v televizi a ve filmu. Tehdy jste ještě nebyl tak populární, ale v následujících letech se situace začala obracet a vy jste se začal objevovat na plátnech kin a na obrazovce televize. Zpočátku jste ale hrál většinou samé nesympatické a negativní typy postav.
Mnoho lidí, kteří vás neznali z divadla, vás proto zpočátku nemělo rádo, protože negativnost hraných postav dopadala i na vaší skutečnou hlavu. Já si ovšem pamatoval naše první setkání v divadelní hře a tak jsem všem vždy tvrdil, že jste výborný herec, který jen dobře hraje své role. Ani nevíte, jakou radost jsem měl, když jste mě během dalších let nezklamal a stal jste se opravdu hercem první velikosti. Vím, že divadlo bylo to hlavní ve vašem životě a film pro vás byl možná jen takový vedlejšák. Přesto jsou to paradoxně právě filmy a televizní záznamy, ve kterých vás můžeme opakovaně uvidět. Na divadelní prkna už bohužel vkročit nemůžete. Měl jsem ještě to štěstí, že jsem vás viděl v Národním divadle jako De Guiche ve hře Cyrano z Bereracu. Ale to už byla labutí píseň, ačkoliv jsem to v té chvíli netušil.
Tak vám chci poděkovat za tu první divadelní hru a za všechny další role, které jste tak dobře sehrál. Za koníka Hopa, za Salieriho, za Harpagona, kterého jsem ve vašem podání ke své škodě bohužel neviděl. A ještě vám musím říci, že i dnes mám svého dalšího výborného divadelního herce, který na prknech znamenající svět exceluje a pokud dostane televizní či filmovou roli, jde o štěk a většinou opět nesympatickou, či nemastnou a neslanou postavu. Tak čekám, jestli se bude vaše úspěšná herecká historie opakovat i u něho.
Boris Rösner (*25.1.1951 v Opavě – +31.5.2006 v Kladně) byl český herec vynikající především v divadelních rolích – např. Arbenina v „Maškarádě“, Salieriho v „Amadeovi, Puka ve „Snu noci svatojánské“, Edmunda v „Králi Learovi“, Mefista ve „Faustovi“, Harpagona v „Lakomci. Za tuto roli mu byla udělena v roce 2004 cena Thalie a cena Alfréda Radoka. Filmové umění, které ho vidělo jako stvořitele vedlejších záporných postav, ho využívalo od poloviny 70. let opravdu výjimečně. Často hrál jen epizodní postavy. Více hereckých příležitostí mu přinesla televize se svými inscenacemi. Jeho hlas se také uplatnil při přednesu, v rozhlase a především v dabingu (např. Salierii ve Formanově Amadeovi, či koník Hop ve Včelce Máje).
Ke konci života bojoval Boris Rösner se zákeřnou rakovinou, které nakonec nečekaně podlehl v kladenské nemocnici 31. května 2006 ve věku pouhých padesáti pěti let.
Můžete si přečíst i moje dříve napsané otevřené dopisy.
