Otevřený dopis Rayi Bradburymu

Vážený pane! Odešel jste ze svého dlouhého života právě v den vzácného astronomického úkazu, v den přechodu Venuše přes Slunce (v severní Americe úkaz nastal při západu Slunce 5. června 2012). Je to sice jen náhoda, ale téměř jak vystřižená z některých vašich povídek. „Osud si zas jednou přichystal svůj rejstřík náhlých překvapení, příchodů a odchodů“ (citace z povídky Léto s Picassem). Před půl rokem jsem hledal informace o vás na Wikipedii a udivilo mě, že u vašeho jména bylo jen datum narození. Opravdu jsem nepředpokládal, že na konci roku 2011 budete ještě naživu. Potěšilo mě vědomí, že někde na druhé straně této planety ještě dýcháte. Nyní tam již to druhé datum je – 5. června 2012. Bohužel, i když vím, že to druhé datum musí být jednou dopsáno každému z nás. Legendou se ale stát již nemůžete. Vy jste se jí totiž stal dávno před svou vlastní biologickou smrtí.

Vaše knihy ovlivňují můj život již dlouho. Marťanskou kroniku jsem poprvé vzal do ruky ve svých patnácti letech, abych jí po několika kapitolách odložil, protože jsem jí v tom věku ještě nerozuměl. Musel jsem počkat další pět let, do svých dvacetin, abych jí podruhé v ruce přehltl prakticky bez přerušení. Pamatuji se, že to bylo na nějakém dětském táboře u jezera Lipna, kde jsem byl jako instruktor. Všichni se v parném létě ve volném čase koupali na pláži a já zalezl na deku do stínu na kraji lesa a četl jsem Marťanskou kroniku. Některé kapitoly byly a dodnes pro mě jsou doslova kultovní. O setkání pozemšťana a Marťana, každého ve svém vlastním čase, které jsou rozděleny propastí deseti tisíc let. O muži sázející stromy na Marsu. O dětech, které se na Marsu po zničující válce na Zemi dívají na svůj vlastní odraz na hladině vodního kanálu a vidí už Marťany a ne pozemšťany. Co kapitola, to mistrovská povídka. O myších robotech, uklízející prázdný dům. O tom, že na třetí planetě nemůže být život, protože je na něm příliš mnoho kyslíku. O raketovém létě.

Potom jsem četl mnoho vašich povídek. V povídce Jezero opět o časovém prolnutí dvou lidí, z nichž pro jednoho se čas smrtí zastaví a druhý dospěje. O muži milujícího Picassa, který jej potká na prázdné pláži, kde si malíř dřívkem kreslí do písku těsně před přílivem. O astronautech, kteří doletěli k povrchu Slunce a kousek jej berou jako vzorek. O lovecké výpravě na dinosaury a o zašlápnutém motýlu v pravěku, který změní část daleké budoucnosti. Nevím, jestli v té době již existoval termín motýlí efekt, nebo jestli jste jej právě touto povídkou stvořil. Četl jsem mnoho vašich věcí a přesto, že bychom si přes jazykovou bariéru nerozuměli, tak vám a vašim lidským příběhům velice rozumím.

Před více než rokem jsem se opět k vašim knihám vrátil. Potřetí jsem vzal do ruky Marťanskou kroniku a přečetl jí již jako dlouho dospělý muž. Zase jsem se tak trochu vrátil na tu deku v lese a do svých dvaceti let. Přečetl jsem 451 stupňů Fahrenheita, přečetl jsem všechny povídky v souboru Ilustrovaná žena a Kaleidoskop. Některé poprvé, k některým jsem se vracel po třiceti letech. Mnohé z těch nových mě opět dostaly. U povídky Plukovník a telefon jsem si vzpomněl, jak já sám kdysi vytočil své tehdejší pražské číslo s pařížskou předvolbou a hned, jak se ozvalo francouzské „halo!“ jsem zavěsil se zvláštním pocitem, že jsem slyšel někoho v takové dálce a že jsem přinutil někoho v té dálce zvednout telefon. Bylo to v době, kdy ještě nebyl internet a mobily a přes hranice se nejezdilo snadno. Mnoho mladých dnes tu povídku už nepochopí, přestože je lidsky srozumitelná. Vrátil jsem se na pláž s mužem, který neví, jestli toho Picassa v písku má odlít do sádry nebo vyrýt rýčem a nakonec ho nestihne ani vyfotit, protože příliv je rychlejší. Na jinou pláž jsem se vrátil s mužem, který se zde na své svatební cestě setká se svou první a tragicky zemřelou dětskou láskou, která v jezeře před mnoha lety utonula a až nyní její tělo jezero vydává zpět. A poprvé jsem četl Příběh lásky mezi dospělou ženou a nedospělým chlapcem, kde zase faktor času sehraje svou roli. Byl jste velký mistr, který na malé ploše povídky uměl rozehrát velkolepou hru.

V románu 451 stupňů Fahrenheita jako byste popsal dnešní dobu. Knihy pálíme tím, že je digitalizujeme. Za deset, dvacet, nebo padesát let nebude ani hardware ani software, který by naše digitální šémy přečetl. Zatímco Epos o Gilgamešovi nebo Rosettská deska přetrvaly mnoho staletí vyryté či vytesané do hliněných tabulek a kamenných desek, já mám ve skříni ani ne dvacet let staré papírové diskety, pro které není již v současných počítačích žádná mechanika a digitální záznam na nich je stejně pro dnešní programy nečitelný. Žijeme ve věku digitálního temna, po kterém zůstane jen hromada nepopsaného rezavého železobetonu. Digitální záznam se totiž nedá archeologicky archivovat a tak vlastně velice brzy zaniká – tento článek na blogu nevyjímaje. Bude nejspíš třeba mnoho Montagů, kteří se budou učit knihy nazpaměť. Kdybych si mohl já vybrat, chtěl bych být Marťanskou kronikou.

Teď jste odešel do pozemského nebo možná marťanského nebe, ale vaše knihy nám tady naštěstí zůstávají. Určitě se k nim budu opakovaně vracet. Chci se zase stát někdy tím dvacetiletým klukem na dece ve stínu. Opět si ve svých šedesáti, sedmdesáti letech – bude-li mi dopřáno – vezmu Marťanskou kroniku a zase se vrátím na svou pláž. V knize 451 stupňů Fahrenheita jste napsal něco, co mě jako profesionálního zahradníka nesmírně potěšilo. Vím, že to bylo myšleno obecně a ne jen pro zahradníky. Musel jsem si to napsat jako citát, který často sobě i jiným opakuji.

Rozdíl mezi člověkem, který jenom seče trávník a zahradníkem je ve stopě, kterou po sobě zanechají. Sekáč trávy jako by tam nebyl, zahradník tam zůstane celý věk.

Vážený pane Bradbery! Dnešní svět je plný sekáčů trávy a zahradníků je v něm žalostně málo. Vaše knihy jsou dílem Zahradníka s velkým Z. A také zde opravdu zůstanou celé věky. A i díky nim se možná několik sekáčů trávy stane zahradníky, třebaže s malým z. Já sám se budu snažit být mezi nimi, ať už budu dělat cokoli.

Budiž vám půda třetí planety s velkým obsahem kyslíku lehká.

Raymond Douglas Bradbury (22. srpen 1920 – 5. červen 2012) - americký spisovatel, výborný povídkář, básník, esejista, autor mnoha scénářů a divadelních her. Napsal množství hororových a sci-fi románů a povídek. K jeho nejznámějším dílům patří novela 451 stupňů Fahrenheita (1953), román Tudy přijde něco zlého a sbírka povídek Marťanská kronika (1950).

Celý životopis a dílo na Wikipedii