Rudolfovou štolou skrz naskrz

Fotoblog s komentářem o průchodu dodnes fungující technickou památkou z konce 16. století. A to rozhodně nikoliv suchou nohou. Právě dnes uplynulo 419 let od úplného proražení tohoto jedinečného, ale zároveň skrytého a nepřístupného hornického díla. Vy se do něj můžete podívat alespoň zprostředkovaně v tomto fotoblogu.

Když mě jeden můj kamarád a kolega, který je specialistou na pražské podzemí, pozval na exkurzi do Rudolfovy štoly, ani na chvilku jsem nezaváhal. Štolou jsem sice prošel již počátkem devadesátých let, ale přesto šlo o ojedinelou příležitost podívat se do míst, kam se normálně nedostanete. Vzal jsem sebou svého čtrnáctiletého syna, vybavili jsme se holinami, helmami, baterkami, foťákem, bleskem a náhradními botami v batohu a v dohodnutou červnovou sobotu jsme vyrazili. Bydlíme na Letné téměř nad touto štolou, takže jsme to měli kousek pěšky, ale jak jsem se později dozvěděl, někteří další vybraní účastníci akce přijeli do Prahy až z Brna.

Rudolfova štola přivádí vltavskou vodu z místa nedaleko pod Štefánikovým mostem skrz celou letenskou skálu až do rybníků v pražské Stromovce. Štolu dal zbudovat císař Rudolf II, aby mohl v tehdejší královské oboře vytvořit velký rybník a v něm pak mě rybí sádky. Proto byli povoláni tehdejší odborníci, havíři a dostupná technika z Kutné Hory a téměř deset let (od nápadu Rudolfa II koncem roku 1583 do proražení štoly 17. července 1593) se štola razila pod letenskou skálou. Dodnes je funkční a dodnes napájí již menší soustavu rybníků v dnešní Stromovce. Přestože se štola nachází jen několik kilometrů od Hradčan a naproti Starému Městu, v době ražby bylo toto území vlastně mimo hranice tehdejší Prahy. Dnes je celá štola na území městské části Prahy 7. Trasu štoly vyznačené na mapách .cz najdete zde, nebo v odkazech na konci tohoto článku.

Přípravu na tuto akci pojal každý účastník po svém. Někdo měl holiny až po zadek, někdo je „nastavil“ pomocí igelitů, někdo zvolil jako obuv jen tenisky, kterými se brodil přes jeden kilometr korytem štoly. V horkém červnovém dopoledni jsme si poslechli výklad o štole, ponaučení a pod dozorem zkušených průvodců pak vstoupili do chladu vlastní štoly. Šli jsme po toku vody, tedy od vltavského břehu do Stromovky. Suché dno skončilo jen několik metrů od vchodu a pak jsme již vstoupili do koryta plného studené vody. Přesto v prvních stovkách metrů byly holiny dostatečné, později pak voda stoupala a v holinách začalo být sucho asi jako v Titaniku.

Štola vede prakticky rovně z jednoho bodu na břehu Vltavy do druhého bodu ve Stromovce. Výstavba štoly probíhala tak, že nejprve se vyhloubilo pět svislých šachet a z nich se na obě strany razilo ve směnách. Tak se tehdejší party havířů, vybavených jen ručním nářadím a kahany, měli setkat šestkrát. Protože jedna šachta musela být zasypána, ražby havířů se spojily jen v pěti případech. V těchto místech štola někdy tvoří mírné zahnutí do písmene S, protože se horníci s ražbou proti sobě zcela přesně netrefili. Přesto to byl na tehdejší dobu úctyhodný výkon. Zajímavé je, že jen svislé šachty do hloubky přes čtyřicet metrů se hloubili celé dva roky, teprve poté se od roku 1589 razí vlastní štola.

Problém měli havíři také s určením hloubky. Štola klesá jen mírně, prakticky neznatelně. Byly místa, kde museli havíři dodatečně štolu prohloubit, v těchto místech úzká štola je značně vysoká a protáhlá.

Tady se sekalo ručně. Dokonce se dá určit směry ražby, které se střídají buď severním či jižním směrem. Také jsou zde patrné čtyři svislé výduchy, jedním z nich je dokonce vidět modrá obloha. Bohužel focení těchto výduchů bylo obtížné, protože z nich neustále kape voda a tak jsem zde svůj foťák spíše chránil pod vestou.

Fotografování vůbec bylo složité. Bez blesku to pochopitelně nešlo a původní záměr, že budu měnit objektivy, jsem velice rychle přehodnotil. Jen myšlenka na to by se dala kvalifikovat jako vražda vlastní zrcadlovky ve stádiu přípravy. Všude přítomná vlhkost, prach, nečistoty byly značně nepřátelským prostředím pro foťáky a kamery.

Místa šachet sloužící dnes k provzdušnění vlastní štoly se dají na povrchu vidět minimálně na dvou místech. Jedno je jako zeď vypadající stavba blízko tenisových kurtů v Letenských sadech naproti zemědělskému muzeu. Pokud jste v Rudolfově štole přímo pod ní, vidíte malý kousek nebe. Druhé místo je v Čechově ulici před domem č. 16, jde o betonovou věžičku, která je ale vyústěním boční šachty, takže přímý pohled ze štoly na nebe z ní neuvidíte. Šachta v těchto místech vede do ulice, kde je chráněná poklopem. Při výkladu nám bylo řečeno, že můžeme uslyšet bouchání tohoto poklopu, přes které jezdí auta. Já ale nic neslyšel. Buď žádné auto ve chvíli, kdy jsem stál téměř padesát metrů pod vozovkou, nejelo, nebo tento zvuk byl pod mou rozlišovací schopností jej v jiných zvucích vnímat.

Většina z účastníků měla sebou baterky a čelovky. Ve výpravě se ale objevila i klasičtější výbava, která více koresponduje s kahany kutnohorských havířů, kteří toto dílo pod Letnou vybudovali.

Asi v polovině štoly voda začíná postupně stoupat a naše ochrana igelity brzo přestává stačit. Ke konci už máme holiny plné kalné vody. Procházeli jsme postupně pod Letenskými sady, zemědělským muzeem, ulicí Nad štolou (názvem trvale připomíná, že pod ní Rudolfova štola vede), pod letenským tunelem, kde v jednom bodě nás od jeho vozovky dělí jen 1,8 metrů skály, pod rušným Letenským náměstím a nakonec pod ulicí Čechova a pod severní částí Stromovky.

Blížíme se ke konci a jsme ve štole již přes jednu hodinu. Trochu začíná doléhat únava i chlad a nepříjemné studené mokro v botách. Jediné místo, kde by se dalo teoreticky sednout, jsme již minuly. Na dně je také spousta sutě a kamení, občas zde plave nějaký odpad vyhozený asi z výletních lodí na Vltavě. Díky suti právě ke konci hladina stále stoupá, protože suť tvoří v korytě hráze.

Před samým koncem narážíme ještě na asi nejlepší krápníkovou výzdobu Rudolfovy štoly. Brzy na to po více než hodině a čtvrt vidíme vytoužené světlo na konci tunelu. Voda studí v plných holinách, a jak brzo zjišťuji, taky pěkně ztěžkne, když máme na samém konci vylézt po krátkém hliněném žebříku do horkého červnového dne. V tu chvíli se zapařuje veškerá optika – jak brýle, tak objektivy.

Ve Stromovce probíhá nějaký závod a je zde plno lidí, když se v jeho části vyvalí z nějaké díry banda špinavých a mokrých, ale spokojených členů naší výpravy. Nevím, jak se na nás dívali náhodní kolemjdoucí, když se všichni začínáme svlékat, vylévat vodu z bot a holin a převlékat se. Většina se také ještě fotí u vlastního portálu do štoly ve Stromovce. Na kalhotách děvčat je dobře vidět, kam až jim voda sahala.

Bez Rudolfovy štoly by ve Stromovce vodní plochy nejspíše nebyly. Podstatná část vody v rybníčcích ve Stromovce protekla pod letenskou skálou v hloubce přes čtyřicet metrů právě Rudolfovou štolou. Část vody může pocházet z atmosférických srážek svedených sem dešťovou kanalizací, ale jen na tomto nejistém a neregulovatelném zdroji vody by se rybníky nejspíše ve Stromovce neudržely. Rudolfova štola je tak dodnes funkční památkou starou přes 400 let. Dnes jsou rybníky menší a jsou na dně bývalého velkého rybníka vybudovaného Rudolfem II. Ten největší se jmenuje Rudolfův. Také se mu říká Horní, protože má hladinu v nejvyšší nadmořské výšce a přepadá do dalších menších rybníčků. Vodní plocha je domovem vodních ptactva, které Pražané rádi krmí. Právě v Rudolfově rybníce končí vody z Rudolfovy štoly v nátoku upraveném po povodních v roce 2002.

Na původním dně velkého rybníka založeného Rudolfem II ještě relativně nedávno byl krásný růžový sad s alejemi kulových javorů. Před deseti lety při povodni v srpnu 2002 voda zatopila dvě třetiny Stromovky a v místě bývalého dna dosáhla hloubky přes sedm metrů. Pochopitelně to zahubilo jak růže, tak spousty dalších rostlin, včetně těch javorů, které byly také celé pod vodu. Stromy v celé Stromovce hynuly po stovkách a bylo třeba značné práce zahradníků, aby se tento největší park Prahy vzpamatoval. To se povedlo a tak dnes, právě přesně po deseti letech po této katastrofě, je zase Stromovka oblíbeným pražským parkem, které má své neopakovatelné kouzlo. Růžový sad se na původním místě již obnovovat nebude, místo něj byly vysázeny růže u budovy Planetária. Při pohledu od královského letohrádku je vidět dubový pahorek vystupující nad okolní terén. Původně to byl prakticky kruhový ostrůvek ve velkém rybníce, jehož rozlohu si můžeme snadno představit podle zachovaných valů hrází. Zajímavostí je, že pod tímto bývalým dnem dnes vede jiná „štola“ - budoucí tubusy městského tunelu Blanka. Právě na tomto dně došlo ke dvěma propadům půdy při ražbě tohoto tunelu. Tyto události se naštěstí obešli bez zranění lidí. Inu, ani dnes, při úplně jiné technologii, o které se kutnohorským havířům z šestnáctého století ani nezdálo, se nedá zcela vyhnout problémům při náročné práci v podzemní.

Naše cesta pod Letnou je u konce. Dělám poslední fotky, fotím portál, císařskou korunku s písmenem R a s římským letopočtem 1593, rokem kdy byla štola dokončena. Loučím se a děkuji kamarádovi, který nás pozval, a jdeme se synem opět pěšky domů na Letnou, jen pár desítek metrů nad vlastní štolou. Ve výtahu našeho domu se potkáváme s naší sousedkou. Dívá se na naše mokré kalhoty a špinavé oblečení dost nedůvěřivě. Tak jí vysvětluji, že jsme se synem právě prošli přes jeden kilometr kanálem.

Související odkazy:

1)     Rudolfova štola na mapách.cz – tečkami jsou vytýčeny dva průduchy, které vystupují v podobě malých staveb nad povrch. Štola vede asi čtyřicet pět metrů pod nimi.

 2)     Rudolfova štola na Wikipedii

 3)     Rudolfova štola v Toulavé kameře České televize – krátká filmová reportáž

 4)     Stránky firmy Nautilus, která průchod Rudolfovou štolou organizovala. Firma se specializuje na podzemní práce, speleologii a na činnost spojenou s podzemními prostory. Jsou zde odkazy na další stránky s touto tématikou včetně reportáží z obrazovek televize.

5)     propad při ražbě tunelu Blanka na dně bývalého velkého rybníku ve Stromovce na iDnes