„Příliš hlučná samota“ – to je zase tedy námět na fotomatiné - říkal jsem si. Koho to napadá a jak se to dá vlastně fotit? Pokud hrabalovsky, tak asi ve sběrných surovinách. Až mě se zeptá někdo na nějaký námět, navrhnu pro legraci Fermiho paradox. A jsem zvědav, jak se s tím kdo vypořádá. Pak jsem se zamyslel a řekl si, že vlastně Fermiho paradox se dá použít i pro právě zvolený námět příliš hlučné samoty. A že to zkusím. Asi se nesejdu s velkým pochopením. Asi nic nevyhraji. Ale to nevadí, nesoutěžím pro výhru. A tak tady máte mou vlastní nehrabalovskou představu opravdu hlučné a opravdu značné Fermiho samoty.
Fermiho paradox je zjednodušeně řečeno zjevný rozpor mezi vysokou pravděpodobností existence mimozemských civilizací a tím, že není jakýkoliv důkaz o kontaktu s nimi. Vyslovil jej v roce 1950 významný italský fyzik Enrico Fermi, nositel Nobelovy ceny za fyziku z roku 1938. Při diskuzi s přáteli, snad v nějaké hospodě či kavárně, řekl známou větu, „Kde tedy všichni jsou?“ Na základě Fermiho paradoxu se dají pak vyslovit tři základní teorie – mimozemšťané nejsou, jsou, ale ke kontaktu nedošlo a jsou a ke kontaktu došlo. Ty se dále rozvíjí na spousty podružných hypotéz a teorií, proč ano, proč ne, které si částečně můžete přečíst tady, nebo v knize od Stephena Webba „Kde tedy všichni jsou“ vydané v roce 2007 nakladatelstvím Paseka.
Pro účely dnešního fotomatiné je podstatné, že si člověk při tomto čtení uvědomí, že tato naše planeta, celá naše sluneční soustava a nakonec i celá naše galaxie je jedinečné místo, které nám umožnilo vzniknout a vyvinout se do současné podoby. Každý z nás je unikátní a každé místečko na naší Zemi je naprosto úžasné. Ale zároveň všichni dohromady žijeme na obří samotě, dost hlučné a dost vzdálené všem jiným dalším samotám, pokud vůbec existují. Třeba je vesmír příliš malý na to, aby v něm mohly být dvě civilizace.
Tak vidíte, jak jsem se z toho vyvlékl. Protože cokoliv na této Zemi vyfotíte, můžete to považovat za samotu. Ale já jsem se rozhodl použít především své fotografie s námětem naší mateřské hvězdy, která je také při své cestě okolo obří černé díry ve středu naší galaxie opuštěná a osamělá a letí si se svou soustavou planet, z nichž právě na té třetí jsou tak skvělé podmínky pro život. Jiné fotografie zase jsou s nebem plné hvězd, které sice jsou jen předprahem skutečně hlubokého vesmíru, ale i tak jsou pro nás prakticky nedosažitelné. A nakonec fotky různých lomů světla v atmosféře a to vše spojené s náladou prázdného opuštěného prostoru, ať na souši, či na moři. Hru barev, světel a světelných efektů. Prostě toho, co se týká naší vesmírné samoty.
