Otevřený dopis Cecilii Gallerani

Madam, Dame, Výsosti, milá Cecilie, Cilko! Opravdu nevím, jak začít a jak oslovit někoho, kdo by mohl být teoreticky mou prapraprababičkou a přitom já v ní vidím krásnou madou dívku. Protože nás dělí desítky desetiletí a posílám tento dopis do vyšších sfér, rozhodl jsem se Madam, že vám budu drze tykat. Jestli jste tam někde v nebi, tak mi to jistě odpustíte.

Tedy milá Cecílie! Píšu ti ze začátku 21. tisíciletí – přesně 476 let od chvíle, kdy jsi zemřela ve věku šedesáti tří let. Celý svět ale zná tvou podobu v tvých šestnácti letech. Byl to dobrý nápad, aby tě mistr Leonardo zpodobnil a tak ti zajistil jistý druh nesmrtelnosti. Budou ti říkat Dáma s hranostajem, ale pro mě jsi stále dívka. A to velice krásná dívka.

Okolo tvého portrétu je vůbec spousta nejasností. Nevíme jistě ani to, zdali skutečným autorem je mistr Leonardo da Vinci. Autorství obrazu je mu přes jistou nejistotu připisováno a není to jediný obraz, kde tomu tak je. Také se vedou spory o tom, jestli ten hranostaj je hranostaj, protože naši zoologové tvrdí, že jde spíše o albína fretky. Ono se vlastně ani neví, jestli na tom obrazu jsi opravdu ty, Cecilia Gallerani, milenka vévody milánského Ludovica Sforzy. Také vlastní obraz měl pohnutou historii. Neví se, kde a co se s ním dělo do roku 1798. Potom se dostal do polských rukou a v nich je dodnes. Nemusíš se obávat, Poláci jsou na něj velice hrdí a považují jej za svůj nejvýznamnější obraz. Je umístěn v muzeu ve městě Krakově, ale právě v tuto dobu, kdy píši tento dopis, byl zapůjčen na velkou výstavu děl Leonarda da Vinciho v Londýně.

Přiznám se ti, že ten obraz velice obdivuji a je mým velkým přáním vidět jeho originál. Asi víš, že existuje ještě slavnější mistrův portrét, záhadně se usmívající Mona Lisa. Ale tvůj portrét se mi líbí mnohem více a jsme rád, že má rodina vlastní jednu reprodukci. Byla jsi moc krásná žena a asi nebylo snadné žít ve volném svazku jen jako milenka mocného muže. Ale snad v tvém životě bylo i štěstí a spokojenost a nakonec jsi zemřela ve věku, který i my dnes považujeme za počátek stáří. Ty se ale dále stejně mladá budeš dívat na náš svět a já budu pod tvým obrazem postupně stárnout.

S tvým portrétem jsme zažili jednu hezkou a žertovnou rodinou příhodu. Prvních pět let života našeho syna jsi na něj shlížela ze zdi nad jeho postýlkou, kde od první chvíle v našem domě spal. Že se náš syn po celou tuto dobu díval také na tebe, jsme pochopili až mnohem později. Na dva roky jsme se přestěhovali a náš původní byt přestavovali. Když jsme se do něj vraceli, šli jsme si koupit nějaký jiný obraz na jiné místo. Zatímco jsme si v obchodě vybírali, náš sedmiletý neposedný synek běhal mezi obrazy. Některé stály jen na zemi v úrovni jeho očí. A právě jeden z nich byla reprodukce Mona Lisy. Náš syn se u ní zarazil, pohlédl na její záhadný úsměv a pak pronesl památnou a nezapomenutelnou větu:

„Hm, to je stejné, jako máme doma. Akorát nemá tu krysu v ruce.“

Tu krysu mu prosím odpusť, ale jinak náš syn instinktivně poznal, že se jedná o stejný styl jedné a totožné ruky.

Milá Cecilie. Tvoje tvář mě přináší v těžkých chvílích radost a doufám, že to tak zůstane do konce mého života. Sama víš dobře, jak je nakonec krátký a pomíjivý a jak staletí plynou. V tomto roce by ti bylo již 539 let a 523 let uplynulo od doby, kdy jsi nejspíš seděla modelem malíři, který tě tak proslavil. My lidé máme svůj život vymezený jen geologickou půl vteřinou. Děkuji, že mi tu mou chvilku pomáháš přežít s potěšením.