Titanic zvaný Evropa

Je tomu právě sto let, co se potopil legendární a ohromný Titanic. Ambiciózní projekt, který šel ke dnu hned při první plavbě. Dnes při vzpomínce na tuto tragédii se musíme ptát, zdali nejsme na podobně ambiciózní lodi, plující pod modrou vlajkou se žlutými hvězdami.

Jsem jen cestující třetí třídy a nevím nic o stavbách lodí ani o jejich řízení. Nevím nic o složitostech námořních cest a o správném a bezpečném putování k blaženým zítřejším cílům. Přesto mohu mít a mám pocit, že naše současná plavba není dobrá, že nevede správným směrem a že rozhodnutí na můstku nejsou ta nejlepší. Už jen skutečnost, že se na něm tísní několik desítek kapitánů a kapitánků dělá z této lodi řízeného bludného Holanďana. Paralela s lodí Titanic, která právě v tuto chvíli leží přesně sto let čtyři kilometry pod mořskou hladinou, se tu vlastně nabízí snadno.

Zkáze lodi Titanic předcházel celý řetězec negativních rozhodnutí a činů, které v konečném důsledku vedly k potopení tohoto monstra, které mělo zaručit svým cestujícím luxus, pohodlí a bezpečí. Chyby začaly na rýsovacích prknech (např. malé kormidlo) a pokračovaly při stavbě výběrem a špatnou volbou materiálů (třeba křehčími nýty). Vlastní plavba byla pravděpodobně zbytečně rychlá a nerespektovala skutečné přírodní podmínky v dané oblasti moře. Ve strážních koších chyběly dalekohledy, kapacita záchranných člunů byla nedostatečná. Ani manévr po spatření ledovce nepatřil mezi šťastná rozhodnutí. Naopak to, co mělo loď zachránit, ji zničilo. Dnes je prokázáno, že přímý náraz přídě do ledovce by Titanic poškodil, ale loď by zůstala na hladině do příjezdu záchranných lodí. Toto vše spolu s průběhem vlastních záchranných prací vedlo ke značným obětem na životech. Dvě třetiny lidí, nacházejících se na palubě tohoto tehdejšího zázraku techniky, se doplutí do Ameriky nedočkalo.

I my jsme se nalodili před časem na velkou loď pod názvem Evropská unie, která by nám měla poskytnout dostatek pohodlí a bezpečí a která vypadá, že se také nemůže jen tak potopit. Vím, že nalodit jsme se nejspíš museli, že nebyla jiná možnost. Po několika letech plavby si musíme klást otázku, jestli tato superloď již také nenabírá vodu, přestože na horních palubách hraje hudba a cinkají stříbrné příbory. Jestli tento ambiciózní projekt také nemá trhliny a chyby již z rýsovacích prken a jestli nebyl slepen narychlo z bláta. Asi i tady chybí dalekohledy v pozorovacích koších a tak se dlouhodobé problémy vynořily před přídí až ve chvíli, kdy již nešlo uhnout. A z nich ještě vidíme jen ten pověstný vrcholek ledovce. I zde je otázka, zda v případě Řecka nebyl proveden chybný manévr a místo nárazu přímo si právě naše loď nepáře jeden celý bok. A vlastně nevíme, jestli ty vystřelované světlice jsou ještě slavnostní ohňostroj, nebo už volání o pomoc.

Pokud tato naše loď půjde ke dnu, určitě stáhne sebou také nejméně dvě třetiny lidí. Řekové už s tím své zkušenosti mají, i když oni si tu díru pod čárou ponoru částečně udělali sami. Udělali jí ale za přihlížení celé posádky naší lodě, pro kterou jsou ovšem důležitější problémy, třeba jestli kadeřnice mají mít na rukou prstýnky. Ta díra není jen řecká, je to díra na celé naší lodi. Teď bude jen otázkou času, zdali přibudou další španělské, italské či irské díry, jak budou fungovat vodotěsně přepážky, jak čerpadla a jak se zorganizují záchranné práce. Naši kapitáni si nohy pravděpodobně nenamočí. Zvyk kapitánů neopouštět palubu potápějící se lodi před posledním pasažérem se dnes nenosí ani u skutečných námořních katastrof, natož u těch politických. My, cestující ze třetí třídy bychom se měli sami podívat po nějakých záchranných vestách. Ani pro nás nebude místa na záchranných člunech. A na nějakou záchrannou loď Carpathia se spoléhat také nedá.

Titanic před sto lety otřásl světem a změnil pohled na celou bezpečnost námořní plavby. Naši současní političtí kapitáni a důstojníci by se měli poučit, začít řešit skutečné problémy a změnit vlastní myšlení dříve, než dovedou naši loď k nejbližší pevné zemi – tedy na mořské dno přímo kolmo pod hladinou.

Tento článek jsem chtěl vydat přesně sto let od chvíle, kdy se poslední část z Titanicu, tedy odlomená záď,  potopila. Všechny historické prameny udávají tento čas - 15. dubna 1912 ve 2:20. Jenže se jaksi nezmiňují, jakého časového pásma se to týká. Nakonec jsem se na níže uvedených stránkách dopátral, že šlo o lodní čas, který se snad posouvá o čtyři minuty po každém překročeném celém poledníku. To by ale na lodích nedělali nic jiného, než stále seřizovali hodiny. Svého strýčka, který byl námořním důstojníkem, se již zeptat nemohu, bohužel již zemřel (podotýkám že stářím a na suché zemi uprostřed kontinentu). Tak jsem se rozhodl, že budu čas 2:20 považovat za časové pásmo dané oblasti a to je posunuté o čtyři hodiny oproti středoevropskému času a pět hodin oproti času letnímu. Tak tento článek vyšel 15.4.2012 v 7:20 SELČ, i když to asi není ten správný čas, kdy se zavřela hladina nad Titanicem. Matematické masochisty odkazuji na stránku, kde si výpočet a následnou diskuzi o času potopení opravdu vychutnají.

Kdy se potopil Titanic?

I když tento článek je spíše o dnešní situaci, v rámci vzpomínky na kulaté výročí přidávám odkazy na docela dobré stránky o Titanicu, jeho osudu a osudů mnoha jeho pasažérů.

Titanic ve Wikipedii

Titanic World – české velice dobře udělané a obsáhlé stránky o všem včetně filmů o Titanicu

Titanic – sen, pýcha, pád – další podobné české stránky

Elizabeth Gladys Dean "Millvina" – byla poslední žijícím člověkem, který byl na Titanicu. Zemřela ve věku 97 let v roce 2009, v době potopení Titanicu, při kterém zahynul její otec, jí bylo jen devět týdnů.